THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Americkí EVOKEN sú už dlhoročnou ikonou extrémnej odnože doomového žánru. Svoj status si upevnili vydaním vysoko hodnoteného „Antithesis Of Light“ a po menších turbulenciách v zostave a zmene vydavateľa má kapela s novým materiálom určite nemalé ambície. Zodpovedať otázku akým krokom bude posledný útrapný zásek diskografie kapely bude značne obtiažne. Zrejmé je to, že to bude krok do pohlcujúcej prázdnoty...
Zmena labelu môže byť v dráhe akéhokoľvek zoskupenia správnym krokom, no po pár úvodných tónoch „A Caress Of The Void“, je možné o tom rozpliesť širokú sieť polemík. Prechod od zabehnutého Avantgarde k undergroudovému I Hate Records k tomu dáva značný priestor. Je zrejmé, že zvuk a produkcia je oproti minulosti totálne iná. I keď sa nejedná o tak silnú retrogresiu ako u posledných MAYHEM, táto skutočnosť určite spôsobí polarizáciu názorov. Oproti „Antitéze“ sa jedná o ďaleko komornejšie, menej mohutné a plochšie vyznenie celého materiálu – skrátka, znie to viac podzemne. To, či je to dobré, zostáva na individuálnom zhodnotení. Osobne mi tento trend veľmi nevyhovuje.
Obdobnú retrogresiu ako vo zvuku a produkcii je možné zaznamenať aj u samotnej tvorby. Základným zámerom je ubiť vedomie poslucháča až do beztvarej kaše, keď už na ničom nezáleží. Zostáva len nekonečný zástup vlečúcich sa tónov s drastickým vokálom, opakujúcich sa v zdanlivo nekonečných slučkách. V tomto ohľade sú EVOKEN silní a rukopis pôvodných členov je na nahrávke zrejmý, v dobrom slova zmysle stagnujúci. Každá kompozícia je maximálne skľučujúca a ťažko vnímateľná, majstrovstvo autorov ale spočíva v tom, že napriek tomu dokážu pútať správne naladenú myseľ v strede diania. Oproti minulosti ubudlo dynamiky a nahrávka je ďaleko zovretejšia, bez zrýchlení, akým bola klepačka v úvodnej skladbe na „Antithesis“ alebo mohutných zvukových valov v samotnej titulke minulého počinu. To považujem za hlavné mínus, pretože to robí celú nahrávku neprijateľnejšou a ťažko prístupnou, aj napriek umeleckému zámeru. Záchytnými bodmi v celkovej prázdnote tak zostávajú len vystupujúce rozmieľané motívy a z nich vystupujúce a zanikajúce atmosférické podkresy. Na jednom gitarovom motíve je takto napríklad postavená „Mare Erythraeum“, podobne „Of Purest Absolution“. Vnímanie sa tak presúva hlavne do sféry pocitovej a atmosférickej, kde je možné nájsť kýženú podstatu predneseného utrpenia a pohladzujúcej prázdnoty.
Vo verdikte sa jedná o svojim spôsobom zaujímavé dielo, zrejme poplatné umeleckým zámerom svojich tvorcov. Osobne mi však z hľadiska produkcie, prílišnej konzervatívnosti a málu devastujúcich momentov nesedí až tak ako „Antithesis Of Light“. Viem si predstaviť, že u mnohých, hlavne ortodoxných priaznivcov v oblasti pomalých doomových vecí môže dosiahnuť až kultový status. Tu by som videl hlavnú paralelu s poslednými MAYHEM.
Je obtiažne posúdiť, či zmena labelu novinke EVOKEN prospela. To nie je dobrým signálom samo o sebe, no album sa nedá vnímať len cez túto prizmu. Stále sa jedná o pôsobivý kus beztvarej hudobnej masy devastajúcej ducha a všetky pozitívne aspekty života. Osobne by som aspoň nejaké náznaky formy uvítal, ktoré tentokrát zúfalo chýbajú.
7 / 10
John Paradiso
- gitary, vokály
Nick Orlando
- gitary
Craig Pillard
- basgitara
Vince Verkay
- bicie
1. A Caress of the Void
2. Mare Erythraeum
3. Of Purest Absolution
4. Astray in Eternal Night
5. Descend the Lifeless Womb
6. Suffer A Martyrs Trial
7. Orogeny
Atra Mors (2012)
A Caress Of The Void (2007)
Antithesis Of Light (2005)
Quietus (2001)
Embrace The Emptiness (1998)
Shades Of Night Descending (1994)
Vydáno: 2007
Vydavatel: I Hate Records
Stopáž: 61:41
-bez slovního hodnocení-
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.